REAGE BOYS

Čas v kanále, kam se sněhulák Dacájev uchýlil po přídělu se Santou Trantou, plynul jak voda a tak než se dotyčný nadál, byl zase pátek (19.11.), což znamenalo jediné – bude se konat další díl našeho podzimního trápení. Byl tudíž nejvyšší čas vylézt ven na světlo boží a zjistit, jaká je nálada v týmu, kdo to již zabalil a kdo ne. Bohužel, jedinců, kteří spadali do kategorie první, bylo víc než dost – Lehátka stále trápil kotník, Wáňuška odjel na exkurzi nach Auschwitz, Hanse asi nelákala  vidina dalších 60 minut strávených za lajnou v pozici rozhodčího. Když se k tomu přidal pan Richard, který údajně měl mít pracovní večeři, dávalo nám to neradostný počet jednoho typa na střídání. Co s tím? Ať člověk přemýšlel, jak přemýšlel, vždy to končilo u jedné jediné varianty řešení – tady nám pomůžou jen Blaničtí rytíři pod velením samotného patrona České země svatého Václava. A tak, přesně jak praví pověst, zazelenal se suchý dub na Blaníku, pramen pod ním vydal tolik vody, že se studánka přeplnila a voda tekla až po stráni dolů. Poté se v hoře otevřela Veřejová skála, Campo s panem Sivákem se uvnitř probudili z hlubokého spánku a vyrazili proti nepřátelům, kteří se onoho deštivého listopadového večera jmenovali Nisa AC, soupeř to tradiční (zatímní vzájemná bilance jedna výhra a jedna prohra), vyznávající moderní ofensivní fotbálek. Takže kein prdel.

Tento předpoklad se pak začal naplňovat hned od úvodních chvil zápasu. Soupeř, mající ve svých řadách několik individuálně opravdu zdatných jedinců, velmi dobře kombinoval, míč držel povětšinou na svých kopačkách, nám ho půjčil vždy jen na krátký okamžik. Když pak po necelých pěti minutách se před naší brankou zjevil osamocený borec v teplákách a střelou po zemi na zadní tyč nedal Dasajevovi nejmenší šanci, každému v hlavě musely vyvstat vzpomínky na týden starý debakl. Leč k údivu všech nás tato branka na kolena nesrazila, spíš naopak. Tempo zápasu jsme z ničeho nic začali diktovat my, soupeř jen s údivem hleděl na to, jak se další a další útoky valí na jeho branku. Šance střídala šanci, jen s jejich proměněním jsme byli na štíru. Tu Gondík v samostatném nájezdu vůbec netrefil branku, tu nám gólman Nisy vyhmátl finální přihrávku nebo jinak zneškodnil gólovku. A tak…ano, nastal čas. Na lavičce se ze zimní bundy vylouskla šlachovitá figurka ve sparťanském kulichu a stydlivě vkročila na trávník. První krok, druhý krok, jedna přihrávka, druhá přihrávka a hoši v zelených dresech dostávají výhodu rohového kopu. Jeho exekuce se ujal Gondík, krásným načechraným centrem klasicky hledal na zadní tyči zašitého Bulhara, když v tom ona tajemná postava rozpohybovala svůj tělec, zavěsila se do vzduchu jak v českých luzích a hájích uměl jen Bomber Skuhravý a kulíškem neomylně zatloukla míč pod břevno soupeřovy branky. Ano přátelé, tušíte správně - byl to rytíř Campo, kdo vyrovnal na 1:1!!! Poté šel dotyčný radši hned střídat, aby si náhodou ještě nestihl pokazit svoji bilanci a do konce zápasu se na place mihnul snad již jen ve dvou minutových štěcích. Tento jeho v pravdě hrdinský počin nám vlil ještě více energie do žil, ve vápně Nisy to co chvíli hořelo, tolik brankových příležitostí jsme si nevytvořili snad za celý podzim dohromady. Ovšem jak bylo zmíněno již trochu výše – ta koncovka. Po gólu volala zejména Bulharova tutovka, kdy nikým neatakován netrefil opuštěnou branku Nisy, a tak jsme byli rádi, že se aspoň střelecky poprvé v sezóně prosadil Míra, kterého soupeř nechal trestuhodně projít až před svojí branku, kde pumelenicí kolem hlavy nedal goaliemu Nisy nejmenší šanci – poločasových 2:1.

Bylo jasné, že do druhého poločasu bude chtít soupeř vstoupit diametrálně odlišně tomu, jak končil poločas první, bo kromě vstřeleného gólu se zmohl snad jen na dvě, tři ošemetnější situace před naší svatyní, což je na mančaft takových útočných kvalit žalostně málo. A také, že ano. Nisa lehce přeskupila své řady, zlepšila pohyb, přidala na důrazu a najednou jsme nevěděli, kde nám hlava stojí. Několik šancí jsme přežili s vypětím všech sil (Bulharovy bloky), ovšem bylo jasné, že nemůžeme odolávat do nekonečna. Pro nikoho tak nebylo překvapením, když se v nějaké 40.minutě na hranici vápna zjevil osamocený playmaker Nisy s číslem 10, který nás tak zničil v jarním vzájemném zápase, a střelou pod klacek vyrovnal na 2:2. Po dalších cca. 5 minutách mohl ten samý hráč dokonat obrat v zápase, jenže po vyšachování naší kompletní obrany napodobil Bulhara z první půle a z ještě jasnější pozice nasměroval svoji dorážku jen vedle levé tyče naší branky. A tak opět vstoupilo do hry pravidlo „nedáš – Dostálek“. Hned z protiútoku zabojoval u brankové čáry Teplucha, vydolovaný míč posunul pod sebe na rozběhnutého Míru a ten nás střelou bez přípravy opět vrátil do jednogólového vedení. Ani v tento moment soupeř nesložil zbraně a znovu nás přišpendlil před naší branku. Ze sevření jsme se dostávali mnohdy jen za cenu bezhlavých odkopů, bojovnosti až za hrob a co prošlo na branku, pochytal pozorný Rinat. Když jsme přežili i přísně odpískanou malou domů, mohli jsme se paradoxně gólově prosadit opět my. Jenže nejprve vychytal Gondíka ve stoprocentní příležitosti skvěle chytající gólman soupeře, poté na vlas stejně dopadla i komická dvojice Teplucha – pan Smůla, která se na něj hnala úplně osamocena od poloviny hřiště. Naštěstí nás tato selhání nemusela mrzet, protože rozhodčí nedlouho poté zápas ukončil a my si tak do tabulky připsali dva body za výhru 3:2.

Jak cenné tyto body budou, nám ukáže až poslední kolo. Každopádně tento zápas přinesl jistá pozitiva. Prvním je určitě fakt, že oba „Blaničtí rytíři“ splnili svoji roli na jedničku. Campo za svůj kratičký pobyt na hřišti stihl dát důležitý vyrovnávací gól, těžko po něm chtít víc. Pan Sivák, který jakožto chabrus se zádama nastoupil po roční pauze, pak přinesl do hry své zkušenosti, klid a rozvahu, čili ingredience, které našim obranným řadám tolik chyběly. Druhým pozitivem pak je příkladná bojovnost, se kterou jsme celý zápas odehráli. Jako negativa pak lze označit již několikrát zmiňovanou koncovku a nelze nezmínit také psychopatické chování nejmenovaného zaměstnance Železářství U Rotta, díky jehož výlevům chvílemi houstla atmosféra jinak velmi slušně vedeného zápasu, což paradoxně rozhodilo v prvé řadě jeho samotného.

Reage boys:

Rinat 9 – Míra 9, Bulhar 7, Sivi 7, Žiži 5, Jarouš 7 – Gondík 6, Teplucha 5, Campo

góly: Campo, Míra 2    

Podotýkám, že výše uvedené známky jsou dílem Gazetty dello Sport, pro něž je dal dohromady odborník z nejpovolanějších – legendární Giovanni Trapattoni. Dopisovatel Sovětského sportu, přestože byl na zápas akreditován, nakonec nedorazil.

Komentáře

Přispívat do diskuze mohou jen přihlášení uživatelé.

jankocum | 26.11.2010 16:54
Souhlasit nemusíš, ale to je tak jediný, co s tím můžeš dělat ... schvaluju ti každopádně, že se individuálně připravuješ na poslední zápas

Dalish | 24.11.2010 18:29
Sic s tebou nesouhlasím, ale jednou seš tréńa ty, takže ti do toho nemám co kecat a tvé rozhodnutí rešpektýrovat. Nuže omlouvám se tedy za svou troufalost a jdu si radši zaběhat.

pan_Feroslav | 24.11.2010 11:10

jankocum | 24.11.2010 10:11
známka byla snížena díky skoro otřesné produkci směrem dopředu ... dost toho bylo ovšem nahrazeno skvělou hrou dozadu, ale na 8 to teda fakt nebylo...

pan_Feroslav | 24.11.2010 8:33
asi mu jí Gio snížil skrzevá tu netrefenou prázdnou kasu a hlášky...jde o to, co máš na mysli. co se týče pověsti o Blanických rytířích, tak tu samozřejmě znám, ovšem k přesné citaci sem si musel dopomoct nahlédnutm do příslušné literatůry...

Dalish | 24.11.2010 8:11
To měl jako Bulhar původně ještě nižší známku?!? Trapo, to měla být min 8!
Reportáž skvělá jako vždy!!! Ty hlášky máš z hlavy nebo to odněkud kopirujes? ;-)

pan_Feroslav | 23.11.2010 11:19
okay, snad nám to do druhýho vydání Gazetty ještě vezmou...

jankocum | 23.11.2010 10:51
komická dvojice ... jinak když to tak čtu a zkontroloval sem známky od Gio Trappa, tak sem mu zavolal, jestli trošku nezvýšíme známku Bulharovi a on na to řekl "Si, no problemo, SETTE"...čili za 7