REAGE BOYS

8.květen, Den osvobození, v roce 2011 také Den matek, no a pro nás, pseudofotbalisty sdružující se pod stupidním názvem Reage boys, také ideální příležitost odčinit kolaps ze závěrečných minut posledního zápasu proti 4077 Ducks. Soupeř? Naprosto ideální – nějaká Kolomajzna, která doposud získala jeden jediný bodík, vstřelila pouhých 7 fíků, sama naopak 26 inkasovala. Sice jsme museli řešit klasické problémy se sestavou, kdy oproti minulému týdnu nemohl Pavel, Campo jel imitovat volejbal někam pod Ještěd, ale protože na straně příchodů jsme registrovali Míru, Jarouše a pak, světe div se, Iwana, nebyl ani v nejmenším důvod se něčeho obávat. Spíše naopak.

Realita? Jak to jen napsat…nejvýstižnější pro nedělní dění na Mikulově bude asi konstatování, že oba poločasy se lišily jako den a noc. V poločase prvním sice jako první mohl po rohovém kopu skórovat soupeř, kdy Dacájev reflexivně vytáhl na břevno střelu útočníka Kolomajzny, ovšem zbytek úvodní třicetiminutovky se nesl výhradně v naší režii. V obraně jsme bez nejmenších problémů likvidovali neškodné útočné pokusy soupeře, sami jsme to po zisku balónu valili nejbližší cestou k jejich brance a vypracovávali jsme si jednu šanci za druhou. Ovšem naložení s nimi?? Pavel Kuka NEVER ALIJAS, přičemž bylo úplně jedno, jestli se do loženky dostal Gondík, Bulhar, Míra nebo Sivi. Až dvě minuty před přestávkou jsme konečně byli odměněni za naší aktivitu. Neznámý borec v zeleném dresu Celticu posunul míč na exhibičně nastoupivšího Iwana, ten ho podél výtečně chytajícího gólmana Kolomajzny posunul na nekrytého Gondíka, kterému již nedělalo nejmenší problém poprvé rozvlnit soupeřovu síť.

Do druhé třicetiminutovky jsme pak šli s myšlenkami, že soupeři rychle odskočíme o dva, tři góly a bude klid. Plán jsme mohli začít naplňovat hned po chvilce po akci Gondíka, jenže když jsme poněkolikáté v utkání nebyli schopni dorazit do kasy míč poskakující po brankové čáře, nastal v utkání zvrat, na nějž by si stoprocentně nevsadil nikdo, kdo do té doby sledoval dění na trávníku. Stačilo k tomu jediné – Bulhar se z neznámých důvodů přesunul do útoku, sirotci v obraně se ne a ne srovnat s nastálou situací, výsledkem čehož byly dva fíky v naší síti. Nejprve se „angličanem“ do vlastní branky trefil Sivi, jenž chtěl v nepřehledné situaci uklidit do bezpečí míč kutálející se po brankové čáře, poté útočník Kolomajzny opil rohlíkem Lehátka a krásnou střelou do vinglu dostal soupeře dokonce do vedení. Tento rychlý a nečekaný obrat ve skóre pak poslal naší hru totálně do hoven. Ta tam byla naše jistota z první půle – obrana byla jeden velký průchoďák, o mezihře nemohla být ani řeč, útočné snažení naprosto jalové, pokud tedy za něj nebudeme brát Gondíkovu kulervoucí pumelenici z jednoho metru, po níž byl postižený nucen ze zápasu odstoupit. V 53.minutě pak přišla situace jak z žertovného terapeutického vystoupení chovanců pavilonu 14 psychiatrické léčebny v Bohnicích, po níž míč potřetí rozvlnil síť za Rinatovými zády a výsledek tak nabyl své konečné podoby - 1:3.

Již potřetí za sebou se tak hodí k hodnocení našeho výkonu ta samá slova – děs a hrůza. Sice v první půli jsme měli šancí na tři zápasy, ovšem do nich jsme se propracovali díky individuálním schopnostem některých jedinců a marnosti soupeře, nikoliv díky nějakému nadstandardnímu týmovému výkonu. A dění v druhé půli? No comment. Zkrátka jestli se urychleně neprobereme, sešup do pětky by se mohl stát skutečností.

Reage boys:

Rinat 5 – Sivi 4, Bulhar 5, Lehátko 3, Jarouš 5, Míra 4 – Gondík 5, Teplucha 3, Iwan 6    

gól: Gondík

Komentáře

Přispívat do diskuze mohou jen přihlášení uživatelé.

V diskuzi není zatím žádný příspěvek