REAGE BOYS

V den, kdy Leošové po celé republice slavili své jmeniny, jsme i my, jedinci sdružující se za účelem kopání do meruny pod přiblblým názvem Reage boys, měli důvod slavit – konečně jsme se prokousali ke konci seriálu s názvem „jarní hanspaulské trápení“. Na rozlučku se sezónou jsme si nemohli přát důstojnějšího soupeře – tým Atomovýho brouka, tj. suveréna naší skupiny, který zatím ztratil pouhé dva body za dvě remízy a svým soupeřům nastřílel úctyhodný počet 55 gólů v 10 zápasech. Této ofensivní smršti jsme byli nuceni se postavit s krapet oslabenou defenzivou, neboť Bulhar jako každý rok v červnu vyrazil do Norska za účelem chytání ryb, Richie po fightu v minulém kole vyfasoval dvouzápasovou stopku a pan Sivák se nestačil vrátit ze svého výjezdu do Vídně.

Úvodní minuty zápasu pak jasně ukázaly, proč je Brouk tam, kde je. Rychlost, fotbalovost, kombinační dovednost, to vše byly vlastnosti, která zdobily jejich hru. My, obtlouslí nefotbalisti pokročilejšího věku jsme tomu mohli konkurovat jen maximální možnou bojovností, ale i tak jsme se dostali pod trvalý tlak a sem tam nás kluci motali, jako v prvním kole borci z Deportiva Estudiantil. V 10.minutě pak přišlo logické vyústění herní převahy soupeře. Stačila jistá nedůslednost při bránění, jejich tvůrce hry dostal čas i prostor ke střele a ta přesně zapadla ke vzdálenejší tyči Rinatovo branky. Vedením se soupeř rozhodně nenechal ukolébat, dál pokračoval ve své aktivní hře, jen naštěstí pro nás již bez gólového efektu. Do hry jsme se tak postupně začali dostávat i my, ovšem k přímému ohrožení soupeřovy branky to dlouho nevedlo. Důvodem byl zejména fakt, že do útočení jsme se zapojovali v příliš malém počtu hráčů, při útočných standardkách jsme pak při absenci tradičního objektu centrů/autů Bulhara nebyli schopni vymyslet nějaké náhradní řešení. Až v 27.minutě to přišlo. Při rohu zahrávaném po zemi snad Mírou se na přední tyči utrhnul Gondík a střelou z první nedal brankáři Brouků nejmenší šanci. 1:1, poločas.

Do druhé třicetiminutovky jsme vstoupili mnohem sebevědoměji, ostych ze soupeře jako kdyby z nás vyrovnáním spadl. Soupeř sice dál měl navrch co se fotbalovosti týče, ale my se snažili nezůstávat moc pozadu. Za zvýšenou aktivitu jsme mohli být po pár minutách dokonce odměněni vedoucím gólem, jenže to by nesměl Gondík v úniku na osamoceného gólmana trestuhodně minout branku. A tak přišlo co? Ano, správně – pravidlo „nedáš – Dostálek“. Ve 42.minutě výtečně hrající hroťák s číslem 10 v barvách Atomovýho brouka nasadil bránícímu Lehátkovi housle, bleskově se kolem něj obtočil a následným bodlem nedal Dacájevovi nejmenší šanci. Když asi tři minuty poté vykombinoval soupeř naší obranu tak, že dával suše do prázdné kasy na 1:3, vypadalo to s námi bledě. Hřebíček do rakve jsme si pak definitivně mohli zatlouci sami, když Míra na vlastním vápně ležérně patičkou namazal míč útočníkovi soupeře, ale ten tváří v tvář Rinatovi neuspěl. A tak jsme do děje zápasu zcela nečekaně, o to však rázněji vstoupili my. Snad po rohovém kopu jeden z bránících hráčů Brouka zahrál nechtěně rukou a rozhodčí byl, stejně jako v našem minulém zápase s Bendou, nekompromisní. Nařízenou penaltu suverénně proměnil Gondík, 2:3, ještě žijeme. Pár minut na to bylo vyrovnáno. Pan Smůla krásnou křižnou přihrávkou, která málem ustřelila adresátovi kozy, našel Gondíka, ten hledal před branku naběhnuvšího Míru a nějakým zázrakem skončila meruna v síti. Asi tak v 53.minutě si pak stejná dvojice zopakovala svoji spolupráci a po brilantně zmáknutém brejku byl obrat dokonán. 4:3 pro nás!!! Do konce zápasu však zbývalo stále ještě dost času, soupeř tak neměl nejmenší důvod panikařit. Přepnul zase na jiný rychlostní level, počkal si na svoji šanci a tři minuty se dočkal vyrovnání. Po střele soupeře musel Dacájev na zem, jím vyražený míč uklízel hlavou do bezpečí Lehátko, ovšem tak smolně, že se snášel na zadní tyč do naší branky. A jak to bylo dál? To asi není nikdo schopen se stoprocentní jistotou popsat. Dle všeho jsme se s přimhouřením obou očí vrátili do dne 13/6/1926, kdy ve  Stockholmu remisovala státní representace Československa s domácím Švédskem poměrem 2:2 a dle reportáže legendárního rozhlasového reportéra Josefa Laufra dosáhli domácí vyrovnávacího gólu v poslední minutě tak, že za blahosklonného přihlížení páně rozhodčího natlačili našeho brankáře Štaplíka i s míčem do branky.

Se sezónou jsme se tak rozloučili plichtou 4:4. Na jednu stranu si můžeme drbat hlavy, že jsme od cenné výhry byli jen pár minut, na stranu druhou buďme rádi za plichtu. Soupeř totiž byl ve všech směrech lepší (vyjma bojovnosti) a skončit zápas pořádným brankovým přídělem, nikdo ze zúčastněných by se nemohl divit. Ono totiž dosud nebylo v reportáži zmíněno, že ve třech případech nás od gólové pohromy uchránila branková konstrukce… Ať tak nebo tak, výsledkově zdařilým koncem jara se nám podařilo nejen v klidu zachránit (od sestupových příček nás dělilo 6 bodů), ale v konečné tabulce dokonce vystoupat na celkem solidní 4.příčku. A když se podíváme do tabulky střelců, nelze si nevšimnout pro nás opravdu nezvyklého faktu, že tentokrát se o góly nedělila úzká skupinka lidí, jak bývalo zvykem v dřívějších letech, ale alespoň jeden střelecký úspěch zaznamenali všichni hráči z pole, kteří v sezóně nastoupili (vyjma Iwana).

Reage boys:     

Rinat 7 – Míra 8, Jarouš 7, Lehátko 6, pan Smůla 5 – Gondík 8, Teplucha 4, Campo 4

góly: Gondík 2, Míra 2

Komentáře

Přispívat do diskuze mohou jen přihlášení uživatelé.

pan_Feroslav | 24.06.2011 9:25
vim mi to už hlásil Jarouš...

Dalish | 23.06.2011 22:16
drobná oprava - na první gól mi z rohu nahrával Lehy